Kostka zeleného mýdla s vyraženým olivovým motivem vypadá skoro obyčejně — dokud nevíte, kolik století za ní stojí. Marseillské mýdlo je jeden z nejstarších receptů, které Provence dala světu: čtyři suroviny, olivový olej v hlavní roli a pravidla, která víc než tři sta let hlídají, co do kotle patří a co ne. V tomhle díle cestovatelského deníku po Francii se podíváme, odkud savon de Marseille pochází — a jak jeho dědictví drží provensálská olivová mýdla, která si dopřejete každý den.

Provensálský stůl u okna — ručně vařená olivová a levandulová mýdla, snítka olivovníku a lahvička oleje. Přesně z téhle kuchyně marseillské mýdlo vyšlo.

Mýdlo se v okolí Marseille vařilo dávno předtím, než dostalo pravidla. Ale teprve v roce 1688, za vlády Ludvíka XIV., mu edikt spojovaný s ministrem Colbertem dal jasný zákon: do pravého marseillského mýdla smí přijít jen rostlinné oleje — a žádný živočišný tuk. V praxi to znamenalo hlavně olivový olej z provensálských hájů.

Pravidla šla ještě dál. Mýdlo se smělo vařit jen ve velkých kotlích, přes nejteplejší letní měsíce se výroba zastavovala — horko oleji škodilo — a čerstvý olej z zimního lisování musel před použitím dozrát. Kdo pravidla porušil opakovaně, riskoval podle dobových pramenů vyhnání z Provence. Zní to přísně, ale právě ta přísnost udělala z marseillského mýdla pojem: záruku, že v kostce není nic navíc.

Klasické zelené marseillské mýdlo stojí na čtyřech surovinách: rostlinný olej (u zelené varianty hlavně olivový), voda, mořská sůl a soda. Nic víc. Žádné parfemace navíc, žádná barviva — barvu i vůni mu dává samotný olej.

A pak je tu to slavné číslo. Na mnoha kostkách najdete vyraženo 72 % huiles. Znamená to, že mýdlo obsahuje nejméně 72 % rostlinných olejů. Pozor ale na jeden často opakovaný omyl: tenhle standard není z ediktu 1688. Zavedl ho až roku 1906 chemik François Merklen, aby v době, kdy do mýdel začaly proudit nejrůznější oleje, zaručil čistotu toho pravého. Edikt dal marseillskému mýdlu duši, ražba 72 % mu o dvě století později dala pečeť.

Olivový olej je srdcem receptu. U zeleného marseillského mýdla s olivovým olejem drží hlavní roli — jako olivy, ze kterých se lisuje.

Tradice by byla jen muzejní exponát, kdyby ji někdo dál nevařil. V naší francouzské kolekci ji drží provensálské značky, které dělají olivová a marseillská mýdla v duchu původního receptu — dostupně, na každý den. Nejsilnější hlas tu má Esprit Provence, rodinná značka z Avignonu (2 place Alexandre Farnèse), u které je mýdlo od 46 korun bránou do celého provensálského světa.

Rozdíl mezi „olejovou" kosmetikou a mýdlem s adresou je právě v původu suroviny. Esprit Provence staví na skutečné provensálské geografii — levandule pochází ze Sault, značku vede rodina od roku 2013 a vyrábí se ve Francii. To není „inspirováno Provence". To je Provence s poštovní adresou.

Ve videu Esprit Provence — Olive uvidíte, o čem tenhle článek vypráví: olivovou snítku vyraženou v mýdle, zelenou barvu, kterou dává samotný olej, a klidný provensálský rituál, ke kterému se vracíte ráno i po koupeli. Olivové mýdlo tu není jen kosmetika — je to kousek kraje, který voní olivovníky a levandulí.

Nemusíte začít celou koupelnou. Kouzlo marseillského dědictví je v tom, že vstup je drobný a dostupný — a přesto pravý.

A když chcete dárek, který vypadá jako z provensálského butiku, sáhněte po olivové sadě čtyř mýdel — kraj v malém, krásně zabalený.

Marseillské mýdlo je jen jedna zastávka našeho letního cestovatelského deníku po Francii — od Grasse přes Avignon až k olivovým hájům. Kdo si zamiloval provensálskou levanduli, najde tady i její příbuznou v mýdle. A kdo hledá péči s olivovým olejem z vlastního mlýna, měl by pokračovat k Le Petit Olivier.