Levandule patří k vůním, které zná opravdu každý. A právě proto se kolem ní nashromáždilo víc polopravd než kolem leckteré jiné rostliny. Fialová pole na pohlednicích, vzpomínka na babiččin prádelník, věta „to je přece taková ta provensálská kytka" — z toho všeho vznikl obraz, který se jen z půlky kryje se skutečností.

Posbírali jsme šest mýtů, které o levanduli slýcháme nejčastěji, a postavili je vedle faktů. Žádné kažení iluzí — spíš o to, abyste i Vy věděli, co máte v ruce. A pokud Vás zajímá, jak se mezi jednotlivými druhy zorientovat při nákupu, navazujeme na průvodce Není levandule jako levandule.

Začneme tím nejrozšířenějším. Levandule sice kvete a má krásné fialové klásky, ale botanicky to není květina. Je to vytrvalá, dřevnatějící bylina — přesněji polokeř — z čeledi hluchavkovitých.

Tahle čeleď má pro nos překvapivě slavné členy. Levandule je příbuzná máty, rozmarýnu, šalvěje, tymiánu i bazalky. Když si přivoníte k snítce a ucítíte v té sladkosti bylinný, lehce kořeněný tón, není to náhoda — je to rodinný podpis.

Slovo „levandulová" se dokonce stalo názvem barvy. Není tedy divu, že si levanduli automaticky představíme sytě fialovou. Jenže fialová není jediná barva, kterou levandule nosí.

Existují odrůdy s bílými květy i odrůdy do růžova. Vedle nejtmavších, téměř purpurových klásků tak najdete i jemné, světle laděné keře, které vypadají úplně jinak, než by člověk čekal. Fialová prostě jen vyhrála soutěž o to, jak si levanduli pamatujeme.

I „fialová" má spoustu poloh — od světle modrošedé po sytě purpurovou. A pak jsou tu ještě bílé a růžové odrůdy.

Tohle je možná nejpřekvapivější bod celého článku. Ta nekonečná, sytě fialová, dokonale rovná pole, která znáte z fotek z Provence? Velmi často to není pravá levandule, ale lavandin.

Lavandin (Lavandula × intermedia) je přirozený kříženec pravé levandule a levandule širokolisté. Je výnosnější, statnější a fotogeničtější — roste do větších, hustších a pravidelnějších lánů, které se na fotkách vyjímají. Tvoří zhruba 80 % francouzské produkce levandulového oleje. Pravá levandule (Lavandula angustifolia) naproti tomu roste spíš ve vyšších polohách, v menších a nepravidelnějších lánech a barvu drží jinak.

Není to podvod, je to prostě zemědělství. Lavandin se pěstuje ve velkém právě proto, že je vydatný a odolný. Jak se obě rostliny liší vůní, kafrem i cenou, rozebíráme v průvodci výběrem.

Levandule a Provence k sobě patří tak pevně, že si je málokdo dokáže oddělit. Ale levandule z Provence původně nepochází. Její domovinou je širší oblast Středomoří — rostla na slunných, vápenitých svazích od jihu Evropy dál.

Co Provence skutečně udělala, je něco jiného, ale neméně důležitého: levanduli proslavila. Dala jí pěstitelskou tradici, destilérny, řemeslo a hlavně ten ikonický obraz fialových lánů pod sluncem, který dnes máme všichni spojený právě s tímhle krajem. Provence z levandule udělala kulturní symbol.

Tenhle mýtus má v sobě kus pravdy i kus přehánění. Levandule se po staletí tradičně používá pro pocit klidu — voněly se jí prádelníky, dávala se pod polštář, patří k večerním rituálům. Ten zvyk je starý a krásný.

Co ale levandule není, je lék. Není to terapeutický přípravek, nenahrazuje péči odborníka a nemá smysl od ní čekat „uzdravení". Pravdivý a poctivý popis zní jinak: levandulová vůně patří k zklidňujícím večerním rituálům a mnoha lidem pomáhá navodit pocit pohody před spaním. To je velký rozdíl oproti tvrzení, že něco „léčí".

Jak si z levandulové vůně udělat večerní rituál, který dává smysl, ukazujeme v návodu na vrstvení vůní.

Když už víme, že fialová pole bývají často lavandin, přichází logická otázka: znamená to, že kupujeme něco méněcenného? Ne. Lavandin není horší — je jiný.

Lavandin má v sobě víc razance. Voní svěžeji, ostřeji, čistěji a obsahuje víc kafru. Díky tomu je skvělý tam, kde chcete jasnou, výraznou letní svěžest — do vůní pro domácnost, do prádla, do svěžích kompozic. Pravá levandule je naopak jemnější, sladší a kulatější, a proto je doma v jemné parfumerii a večerním rituálu. Každá má své místo.